Kým a čím jsme ovlivňováni

Každým a vším. Protože celá země a všechno, co na ní je, se vzájemně ovlivňuje. Některé vlivy jsou příjemné, jiné nikoliv. Je mi příjemné sednout si na zahradu a vnímat ruch života přírody – šumění listí ve stromech, zpěv ptáků, dotek slunce, hmyz lezoucí v trávě, štěkající psy…… Je mi méně příjemné jít po chodníku, vedle nějž vede rušná silnice a jedno auto střídá druhé. Je mi málo příjemné setrvávat v prostředí naštvaných a egoisticky laděných lidí, jejich energie je těžká a hrubá……

Ovlivňování začíná u fyzického – energetického vlivu – a končí u vlivu mentálního – psychického. Všechno živé obsahuje energii jednak celého svého života – to jsou uložené informace o našem současném životě, každičkém prožitku a setkání a také informace o našich předcích, minulých životech nevyjímaje.

Ovlivňují nás lidé, s nimiž žijeme a potkáváme se (ve školce, škole, práci, na ulici). Ovlivňují nás ale především emoce a myšlenky těchto bytostí. Ano, jsme schopni cítit myšlenky i emoce druhých lidí, dokonce jsme velice snadno schopni je absorbovat, žít je a trápit se pro ně. Jsme schopni absorbované emoce a myšlenky druhých řešit vlastní hlavou!!! a u toho se pochopitelně trápit. Často to děláme naprosto nevědomě, o to hůř to s námi dopadá. Stejné je to s názory a postoji bytostí. A co hůř - dokážeme "nasát" i ne-moci!!! a bolesti. .....

Ovlivňuje nás televize a rádio svými reklamami, přesvědčováním, neustálým opakováním (re-klam-a = re-opakovat klam; re-klam-a je tedy opakovaný klam). Podprahové reklamy začínají sice být zakázané, ale stále se všude vyskytují. Reklama si nebere servítky a útočí polopravdami a lží skrze děti, ne-mocné a jinak zne-výhodněné bytosti…… Přestala jsem poslouchat rádio a vyhodila televizi. Některé veřejné prostředky, bohužel, jsou plné odporných manipulačních taktik. To je fakt, který můžeme my, lidé, změnit. Vždyť je to pořád o nás – co komu dovolíme, to se bude dít.
Trvalo mi chvíli přestat to vnímat a vnímat sebe a své prostředí, ale stálo to za to. Je mi podstatně líp. Stále je toho kolem hodně, naštěstí to z většiny už vůbec nevnímám, jde to mimo mě – prostě se vypnu.

Každý člověk vnímá něco trochu jinak – na základě vlastních prožitků a zážitků, každému se líbí něco jiného. Jde o to, že každý si během života také tvoří zkušenost a někdy je holt zapotřebí, aby za tou zkušeností šel i peklem. Vždy ale platí pravidlo, že setkání dvou a více entit je podmíněné. Jednoduše vysvětleno – znamená to, že já při setkání s panem XY budu mít nepříjemné pocity, ale vy při setkání s tím samým člověkem, budete mít pocity dobré.

Poznám, kdy mi někdo lže. Poznám, kdy mluví "osobnost" a její řeč je lživá a naučená. Poznám, že se mi někdo podíval do peněženky, poznám, že mi někdo prošel pokojem. Poznám, když
s někým mluvím, co cítí a čeho je momentálně plný. Poznám, jestli momentální náboj člověka má něco společného se mnou nebo nikoli. Poznám, co je pod povrchem – i když mi to dotyčná osoba neřekne. To není nafoukanost a vytahování – to je realita. Je to energetická informace, kterou jsem schopna vnímat.

Být schopen toto všechno rozpoznat vyžaduje úsilí a disciplínu a ohromnou porci pokory
a sebekázně. Na jedné straně je zejména ze začátku, velice těžké to unést, protože pravda
je zkrátka jinde, než nám naše okolí sděluje. Na druhé straně – když si představím, co všechno dnes umím rozpoznat a slouží mi to k pochopení života (nikoli k pomluvě a drcení druhých!), pak jsem za to ráda. Musím ale zcela objektivně říct, že mé lekce vedoucí k víře ve svou intuici, byly velice kruté. Odmítala jsem věřit, mít růžové brýle a věřit ostatním je mnohem mnohem pohodlnější. Život není krutý, krutá je naše naivita a její rozklíčování holt něco stojí. Intuice mě včas varovala……

Uvedu několik příkladů, abyste věděli, o čem je konkrétně řeč:
1. Dítě a rodiče. Rodiče se doma hádají. Vytvoří nepříjemnou atmosféru, doma je dusno. Dítě to dusno cítí a nemůže ho unést. Dítě to dusno nevytvořilo, ale je nuceno v něm být. Byt/dům je toho plný. Dítě cítí tlak té hrubé energie, ale nemůže s tím pohnout. V lepším případě jde dítě ven, v horším zůstane doma a začne mu být zle. Možná se celé rozsype a onemocní.

Rodiče, protože jsou v zápalu vlastního boje, s dítětem nejsou schopni normálně mluvit, a tak jsou nepříjemní i na něj. Dítě v tom okamžiku ztrácí jistotu bezpečí a psychicky i fyzicky v něm probíhají změny, aby se mohlo cítit lépe. Buďto pláče nebo ventiluje absorbovanou energii rodičů třeba zlostí a vztekem. Často děti začnou na sebe upoutávat pozornost rodičů, aby se jejich zloba rozptýlila a oni se přestali hádat. Dítě udělá průšvih nebo se zhroutí, ale najednou bude celá zlost/nervozita rodičů směřována na dítě a to ví, že mezi rodiči nastal klid. To, že dítě bude najednou příčinou problému, je vedlejší. Děti často dělají "kotrmelce a nemožné", jen aby mohly zažívat klid.

Kolik z vás takový případ zná osobně? A kolik z vás to stále takto prožívá dokola, že harmonizujete vše kolem sebe na úkor svého zdraví jak fyzického tak mentálního?

2. "Co je ti?", ptám se svého syna.
"Nic, dobrý." Odpovídá. V tu chvíli už ale vím, že ho něco tlačí, něco není v pořádku. "Tak co je? Vždyť se ti uleví, pojď, jdeme to probrat…" Naučil se už přijít se vypovídat. Teď už ano, nepotřebuje v sobě nic potlačovat, nechává volný průběh emocím. Pokaždé si vysvětlujeme, co se stalo a proč, co lze/nelze udělat lépe.

Jsem vděčná a šťastná, že se můj syn je schopen svěřit. Jeho pocity a myšlenky mohou najít svůj klid a zorientovat se. Na rozdíl ode mne – nezůstává ponořen v té bídě zmatku, smutku
a nejistoty, ale může růst.

3. "Maminko, co ti je?" ptal se starší syn před léty.
"Nic", odpovídala jsem tenkrát statečně.
"Ale já vidím, že nejsi v pořádku", řekl syn. V tu chvíli se mi urvaly emoce ze řetězu a já se rozbrečela. Hlavou mi bleskově proběhla myšlenka, že lhaním ničemu nepomůžu, že ONY (děti) to prostě cítí, vědí. Poznají to. Klekla jsem si před něj a s očima plnýma slz, jsem mu řekla:" Víš, něco se stalo. Je to věc dospělých. Ale neboj, já si to zpracuju a bude mi dobře. Jen se vybrečím, popřemýšlím a bude líp, ano?" A syn se spokojeným výrazem v očích odběhl do pokojíčku. S úsměvem se díval na plačící matku, protože v tu chvíli věděl, že je svět v pořádku
a maminky můžou plakat a řešit si tak svůj problém. Od té chvíle jsem jim nikdy nelhala. Když se mi něco nezdálo, říkala jsem svým synům všechno hned, protože oni mou nejistotu prostě cítili a cítí.

Děti své rodiče učí. Díky nim jsem se naučila vnímat velice mnoho.

4. Jela jsem autobusem domů z práce, byla jsem v pohodě a najednou mě začalo divně tlačit na hrudi. Protože už mám zkušenosti, ptala jsem se "co se to děje?" a odpověď se objevila velice záhy. Můj systém mě varoval, že poblíž se vyskytuje můj bývalý muž. Má zvláštní, velice hrubou a mně!!! (pozor, nikdo jiný to cítit nemusí!) nepříjemnou energii. Má ji kolem sebe velice daleko rozprostřenou. A ano, autobus se vynořil ze zatáčky a po pravé straně, u nějakého domu, stálo auto a bývalý muž opřený o auto psal jakýsi zápis. Vděčně jsem děkovala svému systému, který vždy zapne červenou kontrolku, když je on poblíž. Mám důvod se před ním mít na pozoru, protože jsem s ním zažila mnoho podvodů a nenávisti. Tudíž mne můj systém varuje před jeho přítomností.

Vztah s mým bývalým mužem byl po mé matce nejtvrdší životní zkušeností. Nemohu říct, že by byli jakkoli špatní. Oni prostě byli sví. To jen já jsem zabedněná a tvrdohlavá a ačkoli intuitivně všechno vím, trvalo mi velice dlouho začít své intuici důvěřovat. Holt za blbost se platí…. Vřele doporučuji začít si věřit zavčasu.

5. Můj muž jel autobusem, byl v klidu, přemítal nad svým dnem a náhle pocítil nával nevolnosti
a strachu. "Proč bych měl cítit strach, když jsem v pohodě?", ptal se sám sebe. Během jedné minuty mu zazvonil telefon. Volal mu člověk, se kterým měl Petr rozjednaný obchod. Ten člověk byl plný staženého strachu a velice nepříjemné agresivní energie. V tu chvíli bylo mému muži jasné, že ten nával byla červená kontrolka oznamující "příchod" této bytosti.

I můj muž se se mnou učil rozpoznávat pohyby energií a její vnímání. Byl velice překvapený, co všechno a v jakém rozsahu nás ovlivňuje a jak je pracné se udržet "sám v sobě" a věřit své intuici.

6. Volala mi onehdá jedna klientka. Jezdila se radit ohledně několika problémů. Říkala, že ji nesmírně bolí hlava. První, co mi přišlo do vědomí, byla otázka: "A je to vůbec tvoje bolest?".
V telefonu nastalo ticho. Pak jsem slyšela zavzlykání a tichou odpověď: "Ne." Navedla jsem ji, aby si řekla větu "Všechno, co je moje, ať se mnou zůstane a co je cizí, ať se vrátí, odkud přišlo." Nechala jsem ji chvíli dýchat zhluboka. "Tak co, jak je?", zeptala jsem se jí. "No teď už skvěle. To snad ani není možný…"

Ale ano, je. To se děje velice často. Absorbujeme emoce, myšlenky, postoje, ale i nevolnosti
a nemoci. Pozor na to. Je to princip, který nazývám "NOŠENÍ CIZÍCH KALHOT". Ten princip spočívá v tom, že já nemohu nosit vaše kalhoty a vy nemůžete nosit moje. Já se cítím dobře ve svých – vy zase ve svých. A existuje k tomu jednoduchá věta – výše uvedená. Pakliže ale problém neodejde během pár minut, je váš vlastní. Potom je potřeba se zeptat: Co je to? Co mi to chce sdělit? Co se mi děje? A hledat odpovědi. Ty přicházejí většinou velice rychle a poznáte je. Jen je třeba být ochoten se na ně spolehnout.

7. Jeli jsme s mužem metrem. Vše bylo v pohodě, měli jsme po schůzce a pak jsem viděla, jak se mému muži podlomila kolena. "Co je?", ptala jsem se. "Je mi nějak divně a slabo, něco se děje." Zavřela jsem oči a cítila, že slabost se začíná dotýkat i mě. Oči se mi otevřely a zamířily přímo ke zdroji. Mladíkovi, který stál opřený o dveře metra a "sosal" z nás energii. "Nahoď dikobraza" ***, řekla jsem muži. Během chvíle jsme viděli, jak se mladík začala kroutit a pak si začal vyhlížet "novou oběť".

*** – nahodit dikobraza znamená zapnout vnitřní ochranu před lidmi, kteří si skutečně chodí kamkoli sosat energii od jiných bytostí. Je jim jedno, od koho si nasosají – jestli z lidí nebo zvířat. Takoví "upírci", ale dokáží napáchat neskutečnou paseku, pokud!!! jim to majitel energie dovolí. 

Jistě také znáte přátele a známé, kteří když s nimi mluvíte, tak většinou vše v pohodě, ale jakmile odejdou, máte pocit, že jste vysátí jako hadr…. Bez energie, bez chuti do života. Tuto techniku vás mohu naučit.

Snažila jsem se co nejstručněji uvést vlivy na nás a naše bytí. Ovlivňuje nás kdeco a kdekdo – pokud jim to dovolíme a v míře, v jaké jim to dovolíme. Některých vlivů se zbavuje těžko, jiné jsou úchvatně jednoduché. Každopádně – ta dřina, to učení a rozpoznávání, rozhodně stojí za to, že poznám, kdy se mě někdo snaží ohrozit, podvést nebo využít a zneužít.
To byly mé největší slabiny, tzv. úkoly života nejhlavnější – nevyšší priority. Má naivita přesahovala mou vlastní životaschopnost. Dnes už vím, že to je tzv. "falešné já", čili stav, kdy přestanu věřit sama sobě a stávám se čímkoli, podle potřeby.

Máte nějaké dotazy? Poznali jste se v něčem? Rádi byste se naučili chránit sebe sama? Zavolejte, napište, přijeďte, přijďte…..