"To je dobré a to je špatné"

Nastala doba, kdy jsme otevřeni nejen svým vlastním prožitkům, ale i prožitkům ostatních lidí. Máme k dispozici noviny, rádio, televizi, sociální média a neustále sledujeme, co se kde děje. Dá se říct, že nemůžeme zůstat chvíli v klidu, ve vlastním duševním klidu, protože se ze všech stran na nás něco valí.

Zatímco ještě před padesáti lety si lidé těžko uměli poradit se svými starostmi, většina problémů byla zametána pod koberec nebo zahlazována léky a popisována jako ne-moci (rozuměj: ne-moc = nemám moc), otevřela se nám brána možností, jak se svými problémy
a případně traumaty zacházet.

Dnes se mnozí z nás otevírají řešení traumat a dramat svého života. Většina traumat a dramat je však způsobena nepochopením podstaty života a tím, jak jsme se naučili některé události pojmenovávat a dramatizovat. Všechno, co se děje, má svůj smysl a to je fakt, který je pro mnohé lidi velmi těžko uchopitelný.

Je jasné, že pokud se nám stane událost, která je složitá a my na ni nejsme připraveni, vnímáme ji zcela jinak, než po nějaké době, kdy hlavní napětí povolí.

I já sama jsem procházela čímsi, co jsem vnímala jako traumata dětství, vnímala jsem křivdy, to, co se mi dělo a já jsem si s tím neuměla poradit nebo jsem netušila, co "dobrého" mi to "špatné" může dát….

Máme-li v sobě něco, s čím nejsme smířeni, protože nás to trápí, tíží, omezuje, nejsme schopni se "nastartovat" a "fungovat" jaksi zlehka a přirozeně, je dobré s tím začít něco dělat. A ano, události a traumata z dětství, ruinují naše dospělé životy. Ani tak ne proto, co se stalo, ale že nechápeme, proč se to stalo a co nám to mělo dát. Na ty události míváme často zkreslený pohled malého dítěte, jemuž nikdo dospělý nenabídl vysvětlení. A tak to také "nezrale a nevyspěle" žijeme ve svých životech.

Obecně je úplně jedno, kolik let nám je, ale jak události vnímáme. Každý z nás zvládá život naprosto jinak, každý potřebuje něco jiného. Vždy ale platí totéž – každá mince má dvě strany, "dobré" se neděje bez "zlého" a opačně. Existuje cosi, čemu lze říkat "zlatá střední cesta", což je ten třetí pohled na věc, mimo extrém "zlého" a "dobrého".

Hledejme proto tu zlatou střední cestu. Cesta z každého traumatu vede ven pouze přes vlastní ochotu otevřít se řešení, přijmout obě strany traumatu – jak tu "dobrou", tak tu "zlou" a podívat se, kolik dobrého se pro nás v konečném důsledku stalo. Je třeba být ochoten přijmout svůj život a svou zodpovědnost za něj. Pak se vše děje mnohem snáz….

"Ač jsem se cítila jako dítě opuštěná, protože v rodině 4 sourozenci zemřeli, ačkoli mi rodiče nechali utratit nejmilejšího psa bez mého vědomí, opustila mě fenečka, která mi nahrazovala sourozence, s mámou jsme se celý život těžko snášely a vnímala jsem, že mě maminka podrážela, jak mohla (v důsledku svých traumat a dramat), ačkoli rodinné prostředí bylo více či méně málo stabilní a bezpečné, "zradil" mě jediný muž mého života......

Pořád vidím jednu velkou výhodu: umím milovat, jsem a chci být samostatná jednotka a dělá mi dobře, když si umím radit sama. Mé dětství bylo průvodcem k samostatnosti a zároveň průvodcem k velké obezřetnosti, která v mém případě znamenala, že osoby mně nejbližší, mi poskytnou ty nejdrsnější, leč nejdůležitější lekce mého života. Pokud bych byla stále ochotna být zaslepená láskou k nejbližším osobám, nikdy bych své lekce nepochopila. Nevím, jakou cestu by pak život volil….. Už jsem je pochopila, ale trvalo mi to celý můj dosavadní život.
I přesto říkám – díky, že mi to konečně došlo….To je pozitivum traumat a dramat."

"Muž, jehož velmi dobře znám, měl chabý vztah s matkou. Vnímal to jako velikou křivdu, jenomže když jsme prošli jeho život a souvislosti, vyplynulo z nich, že byl takovým způsobem celý život připravován na své splnění úkolu – tedy nedovolit jakékoli ženě, aby jej "opanovala". A přesto se mu tak celý život dělo a on nikdy nedošel ke svému cíli, protože ve chvíli, kdy již všechny okolnosti byly připraveny, vždycky podlehl – ať ženám nebo těm osobám, které mu byly nejbližší a které miloval. Vždycky opustil svou cestu pro někoho jiného. Teď už ale ví, že jeho cesta je samostatnost – a na ni byl celý život připravován. Teď už "valí svou cestou…. "

"Krásná, báječná a skvělá žena, kterou znám, podlehla mámení, že když o ni jako o dítě neměl zájem otec, je špatná. Kolik takových dívek a žen známe, že? A tak padala do náruče jednomu muži za druhým, všem velmi podobným otci, dělala "kotrmelce", jen aby se zalíbila a stále byl výsledek vztahů marný. Proč? Protože právě to, co se stalo s otcem byla informace o tom, jak se má stavět k mužům ve svém životě. V první řadě si má najít muže, který bude mít hodnotu
a bude o ni stát a v druhé řadě – musí ona sama zapracovat na svém sebevědomí, nikoli dát muži sebe celou a čekat, až jí on dá uznání….. "

Zcela zřetelně slyším lidi, kteří se ptají – a co takové rodiny, kde vážně onemocní třeba malé dítě? Čím se provinilo?.... Zapomeňme na hledání viny. Život nás netrestá, život nám ukazuje, my máme naslouchat, učit se, zlepšovat….. Jste-li přesvědčeni, že život je za trest, pak je v pořádku si takové přesvědčení nechat a žít s ním tak dlouho, tak to budete potřebovat.

Kdo z vás chce hledat a najít smysl života – zejména toho svého, umět si poradit, žít,tvořit (seberealizovat se), učit se a třeba neví kudy na to, ráda vám pomohu….